Svátek má: Martina

Komentáře

Lubomír Man

spisovatel, novinář

Lenka Procházková jako lakmusový papírek

Máme Senát, který je možné označit za totalitní? Je to neuvěřitelné, ale je to tak.

A já sám tomu uvěřil, lépe řečeno jsem si tuhle skutečnost poprvé uvědomil ve středu minulého týdne, kdy bylo oznámeno, že Senát České republiky odmítl nominovat členkou Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), spisovatelku a signatářku Charty 77 Lenku Procházkovou.

Do rady ji už po druhé (poprvé se tak stalo v dubnu 2017), navrhl prezident Zeman a Senát její nominaci už podruhé odmítl, když ze 66 odevzdaných hlasů obdržela kladných hlasů jen devět. A druhý den, to je ve čtvrtek, kdy se hlasování opakovalo, se tento počet kladných souhlasných hlasů snížil dokonce už jen na hlasů osm.

Na první pohled jde o záhadu. Nebylo totiž za totality v českých a moravských krajích disidentky známější a bojovnější, než byla právě Lenka Procházková, dcera předčasně zesnulého disidentského spisovatele a autora známé filmové povídky Ucho. A nyní Senát, tento rozdivočelý roj protikomunustických postojů, se takto ostře postaví proti někomu, kdo se protitotalitními postoji nehonosí dnes, ale zaujímal je též - a to především - i v čase, kdy to bylo nesmírně těžké a kdy to de facto znamenalo ne-li vězení, pak určitě nuzotu existenční i finanční – to nejspíš až do konce života.

To vše, poslušna mravnosti v sobě, hodila Lenka Procházková na váhy života svého i svých nejbližších, podepsala Chartu 77, pracovala v disentu jako postava nepřehlédnutelná – ale senát, a to jakoby speciálně pro tento případ – odmítl uznat její někdejší postoj a činnost za natolik záslužné, aby jí pro práci v ÚSTR dal hlas.



Proč asi?

Prozradím vám to. Protože Lenka Procházková svůj boj proti stejnému zlu, které nás trápilo před sametem, nepřerušila ani po sametu. Protože ono to zlo, zvané totalita, po sametu nezmizelo, jak jsme si to my všichni zvonící klíči na českých náměstích představovali, jen se přebarvilo z barvy rudé na barvu modrou, ale totalitním zůstalo. Takže byla-li pro totalitu předsametovou ďáblem Amerika, je to pro dnešní totalitu posametovou Rusko. Byla-li tehdy válečným štváčem Amerika, je to dnes Rusko. Představovala-li tehdy ohrožení spokojeného a bohatého života lidí Amerika, představuje je dnes Rusko. A kdo s námi tuhle idiotskou písničku na obrácená znamínka odmítne zpívat, toho vyhodíme z kola ven. Nebude nám kazit vzduch v médiích tištěných, televizních ani rozhlasových, a nepustíme jej samozřejmě ani do Ústavu pro studium totalitních režimů, aby nám v něm, propánajána, nezačal nakonec dokazovat, že ústav pátrající v naší minulosti po totalitě je sám v současnosti totalitní až hanba.

Takže žádnou diskuzi různých a třeba i zcela protichůdných názorů jak se za ni kdysi přimlouval Masaryk, nebudeme podporovat, protože ideologický zmatek z ní vyplývající, by vniveč mohl uvést všechno, co se dnes lidem snažíme do hlav nacpat.

Ale to už předávám slovo Lence Procházkové samotné, jak je v Senátu přednesla:
„Prvotním prostředkem obrany demokracie je svoboda. Té se totalita bojí jako čert kříže, neboť pro svůj záměr potřebuje uniformitu názorů, anebo alespoň postojů... Kdysi byl jejím nepřítelem strojem psaný samizdat...dnes je to internetová alternativa, které je opět vyhlašován boj. Jiná doba, jiné nálepkování, pokročilejší praktiky cenzury, ale stejný záměr: vykolíkovat terén a připravit jej pro novou dračí setbu... O Senátu se tvrdí, že je pojistkou demokracie. Té naší „stále mladé demokracie“, která může dospět a udržet se pouze na principu svobody slova a na svobodném šíření informací a rozličných názorů... Vaše hlasování bude lakmusový papírek“.


Dnes už víme, jak ten lakmusový papírek promluvil a nemohl vlastně ani promluvit jinak. Protože Lenka Procházková promluvila k uším těch, kteří jsou coby zákonodárci za nesvobodné a totalitní poměry u nás zodpovědní, takže jejich souhlas se slovy Lenky, resp. jejich souhlas s jejím příštím členstvím v ÚSTR, by mohl být chápán jako uznání její pravdy a krach pravdy jejich. To se samozřejmě uznat nedá a navíc zde je i věčné volání Procházkové po svobodě slova a potřebě diskuze i rozličných názorů, které nejen stále vyžaduje, ale možná by je docela chtěla i uzákonit. A navíc pořád obtěžuje s pravdou a bere si slovo pokaždé, když se jí zdá, že ta dostává zrovna na kaťata. A šíří pak své slovo tam, kde je to zatím stále ještě možné: na různých shromážděních, na internetu atd. A všude tam pak brojí proti paktu NATO, proti uměle vyvolávané nenávisti k Rusku, proti církevním restitucím atd.

Lidi takového druhu nemá ovšem náš Senát rád. Vyhovuje mu přitakávající dav, důsledná prozápadní orientace, oslavy u Armádního památníku na Žižkově, návštěvy západních senátorů v prostorách paláce, zkrátka běžná agenda, v níž se o spravedlnosti, právu či svobodě moc uvažovat nemusí – a když pak přece jen přijdou i tyhle choulostivé věci na pořad dne – je nejlepší chvíli mlčet – a pak hlasitě a jakoby s novým elánem spustit o něčem úplně jiném.

Nevěřili byste, jak to zabírá.

Lubomír Man