Svátek má: Vavřinec

Komentáře

Petr Bahník

publicista

Nevolím „knížete“, mám svého

Před druhým kolem prezidentské volby se objevil nespočet výzev podporujících (či zavrhujících) některého z obou kandidátů.


Také pravicově orientované sdružení  Akce D.O.S.T., jehož jsem místopředsedou, vydalo své prohlášení, nestaví se v něm však na stranu žádného z kandidujících pánů a radí k volbám raději nejít. Proč pravičáci nepodporují Zemana je celkem jasné, prohlášení  bylo zaměřeno na objasnění důvodů pro nevolbu „knížete“. Zmiňuje mimo jiné i kontrast mezi Schwarzenbergovou mediální „image“ klidného patriarchy a jeho skutečným životem „v komplikovaných osobních vztazích“. Přiznávám, že jsem zprvu nechtěl tuto trochu bulvární výtku v prohlášení uvádět, a to jednak proto, že nemusí nutně souviset s politickým působením uvedeného kandidáta, a jednak proto, že považuji přehrabování se v soukromí za neférové (proto také byla nakonec formulace naší výtky tak nekonkrétní). Nekritická mediální adorace „Karlovy“ osoby, a to i ze strany některých křesťanských aktivistů, mě ale během posledních dní  přesvědčila, že v daném případě je asi přece jen přínosné se otázkou jeho rodinného zázemí zabývat konkrétněji.

 „ Karel“ pečující
Kamarád mi přeposlal část jakési internetové „předvolební“ diskuse evangelických věřících, jíž se sám účastnil. Známý publicista a někdejší pastor Dan Drápal v té diskusi reagoval na výhrady vůči osobnímu životu knížete Karla, vyzýval, aby se přestalo se zveřejňováním špíny o kandidátech a uváděly se naopak informace kladné. Jako příklad pak uvedl následující vlastní interpretaci knížecích rodinných peripetií: “Schwarzenbergova manželka byla svému muži nevěrná. Tato nevěra vedla k nemanželskému dítěti a k rozvodu. Když pak měla těžký úraz, Karel Schwarzenberg se k ní vrátil a pečoval o ni. Pak se znovu vzali. Ani mezi křesťany se tak často nevidí podobný projev šlechetnosti. A všimněte si, že on to nikde neinzeruje.“ Ano, příběh by to byl skutečně dojemný, pravda je však evidentně složitější a Drápalova konstrukce se při vší dobré vůli silně otřásá už jen v konfrontaci s prostými daty.  

Karel-Filip a Eduard-Karel
Manželé Schwarzenbergovi spolu dlouhodobě nežijí. Rozvedli se v roce 1988, poté co se k otcovství třetího dítěte paní Therese Schwarzenbergové, syna Karla-Filipa, přihlásil jiný muž a soud jeho otcovství potvrdil. Podle volně dostupných zdrojů měl Karel Schwarzenberg po rozvodu poměr s o třicet let mladší maďarskou hraběnkou Zitou Pallavicini. Ta v době jejich známosti v roce 2001 porodila syna Eduarda Karla. O rok později (2002) však Karel Schwarzenberg údajně získal důkaz, že ani toto dítě není jeho, a Zitu i Eduarda-Karla zavrhl. Therese Schwarzenbergová měla mezitím skutečně úraz na sjezdovce, po kterém na několik let  ochrnula, jak uvádí Drápal, bylo to ale už v roce 1992 (!) a k opětovnému sňatku  s „Karlem“ došlo až v roce 2008. Opětovné sezdání manželů Schwarzenbergových v roce 2008 může samozřejmě být snahou o formální a duchovní daní věcí do pořádku, což je jistě správné, nebo ale také, a taková spekulace se bohužel rovněž nabízí, krokem ryze účelovým, učiněným až s ohledem na chystané založení „konzervativní“ strany TOP 09, v jejímž čele by rozvedené kníže vypadalo blbě i v liberálních Čechách. Každopádně , o nějakém idylickém „Karlově“ návratu k původní manželce, poté co utrpěla úraz lze asi hovořit jen těžko. (Také s ostatními rodinnými příslušníky, především se svou sestřenicí, resp. nevlastní sestrou, nemá Karel Schwarzenberg vzhledem k soudním sporům o dědictví nejlepší vztahy, ale to je jiný příběh).

Každý máme svého Drápala
Tak se alespoň otázka „Karlova“ rodinného života jeví na základě nečetných informací, jež o ní  lze dohledat. Dan Drápal ji však popsal jinak. Proč? Nedá se říci, že přímo lže, pouze informace vybírá a skládá tak, aby byl „Karlův“ portrét co nejpozitivnější. Jistě, on sám nemusí některé věci vědět a nejspíš si myslí, že slouží dobré věci. Obojí je ovšem dosti nešťastné, uvážíme-li, že Dan Drápal představuje v očích mnoha svých bližních duchovní a intelektuální autoritu. Člověka, který ví, který má lepší informace, podle kterého se druzí řídí! Proto přece také do diskuse, o které píši, vstoupil.  Aby zklidnil emoce, pokáral kritiky Karla Schwarzenberga a zneutralizoval dopad jejich výhrad na případné nerozhodnuté voliče. Z hlediska Schwarzenbergových příznivců se Dan Drápal projevil jako muž, který je ve správnou chvíli na správném místě. Tak to už u nás v českých zemích chodí. Každý z nás, každá společnost či parta má nějakého svého „Dana Drápala“, podle jehož názorů se řídí. Někoho, koho se chodí ptát, když si neví rady. Na tom samotném samozřejmě není nic špatného, pokud …, pokud se hraje férová hra. A o tom vlastně tento článek je.

Společenské hry
Znáte hru na dirigenta? To všichni účastníci hry sedí v kruhu, domluví se tajně, který z nich bude „dirigent“ a zavolají hadače. Ten si stoupne doprostřed kruhu, zatímco ostatní zpívají domluvenou píseň a nenápadně přitom sledují „dirigenta“. Když „dirigent“ začne pantomimicky předvádět hru na nějaký hudební nástroj, ostatní to hned začnou dělat po něm. „Dirigent“ po chvíli imitovaný nástroj změní a ostatní  zase po něm a tak dále. Úkolem hadače je uhodnout, kdo je „dirigent“.  Ten, kdo neví, jaká hra se hraje, vidí jen děti, které si zpívají a vesele mění pomyslné nástroje, aniž by jim někdo říkal jak a co mají dělat. To je ovšem, jak už víme, jenom zdání, děti mají své tajné (spiklenecké) instrukce a každé hraje svou roli, někdo je „dirigent“ a jiný ho napodobuje. A v tom je smysl té hry, že se na první pohled nepozná, kdo diriguje a kdo jen následuje pokyny. Hra se může zpestřit tím, že jsou zvoleni „dirigenti“ dva, nebo se „dirigenti“ v kruhu střídají podle předem domluveného pořadí a tak dále.

Moc dirigentů
Nemohu si pomoci, ale současná česká společnost mi hru na dirigenta nepříjemně připomíná. Někdy se dokonce zdá, jako by byla tvořena prakticky jen   různými zájmovými skupinami, které jednotlivce řídí či manipulují a sólistu, tedy člověka svobodně jednajícího a přemýšlejícího, lupou pohledat. Situace je nepřehledná, řada informací nedostupná. Dojít k tomu, kdo pro koho pracuje a co z toho má, můžeme jen pozorováním a dedukcí, jako v té hře. Na rozdíl od hry však pro nás nemá ani valného významu odhalit „dirigenty“. Mnozí jsou ostatně dostatečně známí (T. Halík, Havlovi, Stránských a jiní). Disponují mocí zničit dobrou pověst a kariéru kohokoli, fakticky se však takovými prkotinami sami nezabývají, vydávají jen impulz a „špinavou práci“ za ně odvedou elitní pěšáci, více či méně zasvěcení hráči hry zvané občanská společnost. Ti snaživě telefonují, upozorňují, točí dokumenty, píší petice, knihy a články, blogují a diskutují, a někde na konci je jejich oběť, zkrachovalý a zhroucený člověk s rozvrácenou rodinou, bez peněz a cti, neschopný obhájit svá práva proti všem těmto  kooperujícím lidsko-právním aktivistům.

Hvězda jménem Karel
Právě tak ovšem popsaný systém umí „generovat“ hvězdy. Současná kampaň pro „Karla“ to předvádí v přímém přenosu. Impulz byl vyslán a armáda mravenečků, „slušných lidí“,vědců, novinářů a mediálních odborníků se pustí do práce se zarážející, až fanatickou bezmyšlenkovitostí. Vše co „kníže“ udělá prohlašují od této chvíle za skvělé, užívají si „pozitivní atmosféru“ davové psychózy, zdobí si ošacení veselými odznaky kolektivní příslušnosti a každý trochu kritický hlas jsou připraveni zadupat, nejlépe i s jeho nositelem, do země.  Volit „Karla“ prý znamená volit hodnoty jako je láska, pravda, víra, velkorysost a vlastenectví…(jak si může soudný člověk položit laťku tak vysoko?) A, nevím jestli  lze právě tyto hodnoty vyčíst z jeho dosavadní angažovanosti v České republice.  Stal se snad politicky vyhraněný  časopis Respekt, dlouhá léta „Karlem“ vlastněný, tribunou svobodné diskuse, českého vlastenectví a křesťanské morálky? Kolik aristokratické velkorysosti „Karel“ prokázal vůči svým kritikům? Bylo to před rokem když pomocí své vládnoucí strany a svých tiskovin „(u)kamenoval“ Ladislava Bátoru.? Které ze svých vlastí a jaké víře slouží svou podporou multikulturního projektu Forum 2000? Dokáže přesvědčivými argumenty vyvrátit dohady o vytunelování likérky Becher, kterou privatizoval? Nebo umí své kritiky jen umlčovat shora, jak se údajně stalo právě v těchto dnech novináři Lidových novin Danielu Kaiserovi, jehož článek o „Karlových“ vazbách s miliardářem Bakalou prý nesměl vyjít a již vytištěné vydání novin bylo kvůli tomu skartováno.  Nedivil bych se. Vždyť kdo si dovolí „knížete“ hanět, je exkomunikován ze slušné společnosti a nad jeho mediálním hrobem sto let tráva neporoste. (Když si nedávno prezidentův syn, ředitel gymnázia PORG, tropil ve služebním mailu žerty z „Karlovy“ češtiny a profláklo se to, komentoval to můj někdejší kolega Ladislav Bátora takto: „Chudáček mladej, právě přišel o gymnázium.“ A nebyl daleko od pravdy. Proti Klausovi mladšímu se kvůli uvedené drobnosti zvedla absurdní hysterická kampaň doprovázená mobilizací studentů, peticí, protesty rodičů a tak dále).

Slušní lidé
Nejsmutnější na tom všem je, že aktivisté občanské společnosti, užiteční idioti jak se jim někdy nespravedlivě říká, jsou, nebo alespoň kdysi chtěli být, doopravdy slušnými lidmi, a přitom právě oni představují živoucí tělo obludy. Ďábel pracuje jejich rukama a jejich slovy. Je skryt v maličkostech, ve smrtících větách typu: „Pan docent XY raději ne. Ano, je to odborník, ale když on je tak trochu kontroverzní…“, nebo „jistě, restaurace X má levnou  a skvělou kuchyni, ale raději tu oslavu přece jen uděláme v restauraci Y“ a podobně, na sto způsobů, jak „dirigenti“ dirigují, tak hráči hrají.
     
Cukr a bič
Motivy, proč lidé následují „dirigenty“ jsou různé, od naivního idealismupřes ekonomické zájmy až po lidskou nízkost, nejlepší motivací je však strach. Strach z vyobcování a trestu. Chtějte třeba po šéfovi vědeckého týmu, který má rozdělanou práci, jež jeho samotného (a často i další lidi) živí, a v níž vidí své poslání, aby odmítl podepsat  petici, kterou  mu  překládá ten, kdo také rozhoduje o penězích pro jeho projekt. Dirigent nejen diriguje, ale také rozděluje hráčům odměny. Proto strach drží mnohé ve stavu smrtelné ztuhlosti. A plody toho strachu jsou lež, deprese, vztek a malomyslnost ze ztráty svobody. Stavy, které lidé vtažení do hry bolestně zažívají, často aniž si to sami přiznají. Někteří teologové ztotožňují takový stav duše s peklem. A lidová moudrost zase ví, že: Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění“ A že je čeho se bát dotvrzují příběhy těch,  kteří se někdy nějak vzepřeli, třeba Martin Štěpánek, který těsně před svou smrtí poslal sms zprávu Heleně Vondráčkové, aby jí sdělil, že petici namířenou proti ní nepodepsal – vystoupil ze hry.

Férová hra
Nevím, jaký z naznačených motivů vedl Dana Drápala, člověka, jehož postojů v řadě morálních otázek si lze vážit,  k tomu, že se zapojil do „knížecí“ agitace a z bolestného  životního  příběhu propletených vztahů a nevěr vyrobil líbivou bajku pro žactvo nedělní školy. Nevím proč to tak napsal, vím jen, že to funguje, a že to není fér. Férové hry se však na politickém poli nedočkáme. „Hráči“ podle pokynů „dirigentů“ prostě bojují za pána A. Za jiných okolností by možná se stejným zápalem pracovali pro kandidáta B. Vše je relativní, záleží na úhlu pohledu, co se zdůrazní, co potlačí. Nejslušnější z účastníků hry si alespoň hlídají, aby vyloženě nelhali (a nekradli), jenže i tak nehrají fér, protože, jednoduše řečeno, dělají z druhých blbce.

Volím knížete Václava
Nás co tu hru nehrajeme je většina. Jen jaksi není jasné co v dané situaci s ní. Negativa obou kandidátů  jsou toho rázu, že již rozhodování mezi menším a větším zlem přestává být relevantní. Je zbytečné zkoumat ve které číši je jedu méně, když jsou obě dávky smrtelné. Proto jsem se rozhodl nevolit ani jednoho, ani druhého kandidáta. Přesto k volbám půjdu, abych vyjádřil svůj odpor, své obavy a vědomí zodpovědnosti. A každému, kdo to cítí stejně doporučuji toto: ať vezme prázdný list papíru a dříve, než jej vhodí do volební urny, nechť na něj napíše slova naší pradávné české modlitby:

Svatý Václave
Vévodo
české země
nedej zahynout
nám
ni budoucím
amen.

Petr Bahník