Svátek má: Iva

Komentáře

Jan Campbell

analytik, publicista

Dvě poznámky

Při „listování“ zanedbatelného mála českých medií po otevření komputeru se vždy a rád zastavím u komentáře Zdeňka Zbořila.

Komentář z 10.10 byl nazván na webu Prvnízprávy.cz - Myslíme si, že v NATO jsou všichni přátelé, ale asi je to jinak, se přímo i nepřímo dotýká problémů, které jsem nastínil ve svém příspěvku K narozeninám VVP (7/8.10). Pro doplnění si dovoluji dvě poznámky pro případnou diskuzi (beze mne).

První poznámka se týká Náhorního Karabachu. V současné předválečné době, zatím bez velkého množství železa, bomb a raket, kterou ale charakterizuje již na plno probíhající tzv. válka hybridní, do níž patří i ignorování dění, obsahu a kontextu veřejně právními médii, nelze očekávat mírové řešení v Náhorním Karabachu. A to i přesto, že poslední zprávy z Moskvy tvrdí, že byl domluven klid zbraní a výměna těl raněných a mrtvých na obou stranách konfliktu k12 hodině dnešní soboty. Proč takové tvrzení a jaké může být řešení?

Z mezinárodně právního hlediska Náhorní Karabach je územím Ázerbájdžánu. Ten podporuje dnes již oficiálně člen NATO - Turecko, nejenom svými F-16. Z mnoha důvodu, o kterých se nebudu rozepisovat. Naděje, že by se Ázerbájdžán vzdal enklávy, se rovná nule. Z etnického hlediska obyvateli Náhorního Karabachu jsou Arméni. Z historického hlediska byl Náhorní Karabach vždy arménským teritoriem. Taková jsou fakta. Ta nabízejí jedno z mála řešení, které obsahuje historie Rusko -perské války z let 1804 až 1813. O ní se nedávno zmínil Vladimír Žirinovskij. Jeho pochopení historie odpovídá mému (doposud nezveřejněnému) a tím i hodnocení šancí na mír v regionu důležitém pro Ruskou federaci. Několik slov k válce.

Válka představovala jednu z mnoha válek mezi Perskou říší a carským Ruskem a začala sporem o území. Nový perský vládce Fát Alí Šáh chtěl upevnit nejsevernější oblasti svého království, dnešní Gruzii. Ta byla připojena carem Pavlem I. po rusko-perské válce z roku 1796 prakticky na vlastní žádost Gruzínů po té, co si vyzkoušeli život v Osmanské říši. Válka skončila v roce 1813 Gulistánskou dohodou (12.10.1813). Persie v ní postoupila Rusku Dagestán, Baku, Karabach, Gandžu, Širván, Gruzii a část talyšského území. Navíc Rusko získalo právo vydržovat válečné loďstvo v Kaspickém moři a ruský car nabyl výsady schvalovat nástup nového panovníka a potvrzovat jeho legitimitu. Na tyto události, včetně neúspěchu Britů ve výcviku perských vojsk, rychle reagovala britská diplomacie. Podepsala s Íránem v roce 1814 smlouvu, kterou si chtěla zajistit trvalý podíl při rozhodování perských vládců a spolupůsobit při formulování zahraniční politiky země. Britská správa v Indii přislíbila vojenskou pomoc v případě napadení jinou evropskou zemí. Britští instruktoři dohlíželi na chod armády, do které se snažili zavádět prvky evropského typu.

V této souvislosti doporučuji seznámit se s životem, působením a smrtí generála, překladatele (francouzských komedií a poesie) a člena rodu gruzínského knížecího rodu Cicišvili, Pavla Dmitrijeviče Cicianova (1754 – 1806). Ten 20. a 30. června 1804 vyhrál bitvu u Kanagiru a Ečmiadzinu. Dnes Vagharšapat, se nachází nedaleko arménského hlavního města Jerevanu. Je sídlem katholikose, hlavy Arménské apoštolské církve. V roce 1805 vyjednal Cicianov přijetí ruského poddanství chanátů Karabach na základě Kurekčajské smlouvy z 14.5, Šekinského (Scheki, 21. května) a Širvanského (Schirwan 27. prosince). Dále si dovoluji odkaz na ruskými vojsky prohranou bitvu u Sultanabadu (13.2.1812). Nemá strategický, ale historicko poučný význam. Jako poslední je odkaz na vraždu Cicianova a knížete Eristova během ceremonie předání Baku 8.2.1806. Oby byli zastřeleni bratrancem chána Ibrahim-bek.

Z uvedeného vyplývá, že mírové řešení přijde, až obyvatelé bojujících stran se opět stanou ruskými občany se svojí vlastní národností nezapsanou v žádném oficiálním dokumentu. Náboženské otázky včetně příslušnosti k církvi v době SSSR vyřešila idea komunismu a občanství SSSR. Každá velmoc, i regionální, kterou současná RF představuje, musí mít svoji ideologii. Tu se zatím prezidentovi Putinovi nepodařilo definovat. Nepodařilo se mu také odstranit jednu z klíčových chyb SSSR: nelogické národnostně - teritoriální dělení. To představuje minu, která může kdykoliv vybouchnout a tím proměnit veškeré úsilí prezidenta v prach a popel. Náhorní Karabach je pro prezidenta Putina podle mého hodnocení varováním i kvůli možnosti zvýšení vlivu USA v EU v kontextu podpory stavby a urychlení EastMed pipeline.



Podobným varováním je i Kyrgyzstán, a s ním spojená druhá poznámka.

Kyrgyzstán a jeho většinově sunnitsko orientované obyvatelstvo, jehož původ není dodnes zcela objasněn, ale které charakterizuje archetyp kočovného národa, představuje komplexní výzvu z mnoha důvodů. Zástupně uvedu tři: 1) V archetypu Kyrgyzů je ukotvena zkušenost získaná na začátku 13. století. Tehdy původní obyvatelstvo ustoupilo do hor, protože nemělo šanci na přežití v boji armádou vedenou Čingischánem. 2) Vojska carského Rusko neměla problém pastevce porazit. Tak v roce 1876 se stalo území Kyrgyzstánu součástí ruského Turkestánu. Mnoho obyvatel uteklo do Číny. S Čínou je spojena historie Ujgurů. Ti na počátku 9. století n.l. ovládli většinu Střední Asie (včetně Kyrgyzstánu), Mongolska a částí současného Ruska a Číny. Ujgurové jsou dnes aktuální výzvou pro ČLR a USA. 3) Tři zdánlivě si protiřečící fakta: A) Slovo -stan je slovo v perštině a znamená místo nebo země. B) Čtyřiceti paprskové slunce na kyrgyzské vlajce, v jehož středu je koruna jurty (tunduk), je odkazem na Manase, legendárního hrdinu v jednom z dávných turkických destanů, který spojil 40 kmenů proti Ujgurům. c) Kyrgyzstán má velké vodní bohatství. Na něm jsou závislé Uzbekistán, částečně i Kazachstán. Připomínám největší kyrgyzskou řeku Naryn (535 km) s nevyužitým potenciálem pro stavbu vodních elektráren (kaskáda 9) v době post SSSR.  K vodnímu potenciálu se řadí povodí řeky Tarym, úmoří jezera Issyk-kul, kazašské jezero Balchaš a celkem cca 750 kyrgyzských jezer a přehradních nádrží s celkovou plochou 6836 km², což je 3,4 % rozlohy země. O dalším přírodním bohatství Kyrgyzstánu, nemluvě.

Jazykový a psychologický archetyp Kyrgyzů a s nimi spojený archetyp kreativity a řízení vnitřního a vnějšího stresu nedovolují Asii neznalým Evropanům pochopit například vztah k půdě, vlastnictví a výchově, o demokracii nemluvě. Ne nadarmo se traduje: Азия, это дело тонкое. Osobní zkušenost s přístupem EU, USA, WB a dalšími v 90 létech k zemi mi dovoluje nedivit se současnému dění. Dovoluje mi však vyjádřit obavy z představitelné budoucnosti Kyrgyzstánu, Kazachstánu a dalších států, samozřejmě i vztahu EU s nimi. V boji USA, ČLR a RF o vliv v této strategicky důležité části Asie nemá EU šanci, ani jako zprostředkovatel. Proto není na místě finanční či školicí pomoc v demokracii. Evropa dostává ale kvalitní šanci se učit z dění v Kyrgyzstánu. Souhlasu netřeba.

Jan Campbell