Svátek má: Blanka

Komentáře

Petr Sak

vědecký pracovník

Korektní politická soutěž

Součástí demokratického systému je tzv. politická soutěž, v níž soutěží politické strany a politici a těmi, kdo určují úspěšnost v této soutěži jsou voliči.


V tomto modelu vstupují strany do soutěže s politickým programem a pokud jde o stranu s historií, tak voliči také posuzují chování této strany dlouhodobě, a při plnění volebního programu od posledních voleb. Protože je společnost či populace strukturována, tak odvozeně podle sociálního statusu či pozice v sociální stratifikaci jsou také odlišné politické zájmy, podle nichž by se měli občané politicky chovat a tedy také volit. Politické strany bývají zaměřeny na určitou skupinu či třídu, jejichž zájmy chtějí prosazovat. Takovou stranou byla například agrární strana. Některé politické strany jsou však široce rozkročené a chtějí oslovit voliče ze všech sociálních vrstev, tedy celou společnost.

Od tohoto politického modelu se současná politická praxe nejen v České republice, ale  v celém západním světě značně vzdálila. Politici a média úspěšně tají a zakrývají skutečnost, že v politice jsou základními kategoriemi „zájem“ a „moc“ tyto zájmy prosazovat. Důsledkem je, že občan a volič ve velké míře si svých politických zájmů není vůbec vědom. Postoje k politikům a politickým stranám a volební chování se utváří na základě takových jevů jako je, „M.Zeman mluví sprostě“ (řekl česky, co media roky předtím říkala anglicky),  na billboardu to K.Schwarzenbergovi sluší, či podvědomý nevolnický resentiment části společnosti po šlechtě. Tradičně rozšířený je v české společnosti argument pro volbu: „má již nakradeno, tak nebude krást“, či podobně „ je bohatý, tak nebude krást“.  Tak se běžné stává, že volič svým politickým chováním, včetně volebního nepodporuje své zájmy, ale nevědomě pomáhá prosazovat zájmy nadnárodních korporací.  

Zvláště značná část mladé generace si není vědoma svých politických zájmů a volí na základě médii prezentovaných volebních preferencí, které jsou mladé generaci servírovány prostřednictvím sociálních sítí. Tato dvoustupňová manipulace (média, sociální sítě) se již přesvědčivě uplatnila např. v arabském jaře či v amerických volbách a je výraznou charakteristikou politického systému počátku 21. století.


Současný politický systém bývá nazýván západními experty jako postdemokracie, široce je také používaný pojem mediokracie  pro dominantní pozici, kterou v politickém systému hrají média. Role médií je klíčová, vzhledem k tomu, že mají svého vlastníka, jehož zájem svým působením prosazují. Obecně lze říci, že soukromá média prosazují zájmy kapitálu. Složitější je dešifrovat koho zájmy zastupují veřejnoprávní média. Logické by bylo, kdyby vyjadřovaly zájmy těch, kteří je financují, tedy občanské společnosti. Ovšem gigant veřejnoprávního média je složitý komplex zájmů, od vrcholového managementu, přes střední management, až po jednotlivé tvůrce a tyto skupinové a osobní zájmy jsou klíčové. Divák a obecně česká veřejnost nerozhoduje o tom, kdo bude generální ředitel, kdo bude v jakých funkcích a jak potečou finanční toky z miliard poslaných občany. Proto působení veřejnoprávního média je výrazem zájmů strukturované kryptokracie s dosahem na médium.

Veřejnost vnímá politické strany především prostřednictvím politiků ve funkcích, kteří realizují a reprezentují politiku strany. O tzv. zviditelňování politiků se také starají výzkumné agentury výzkumy volebních preferencí, či důvěry v politiky. Nezanedbatelná není metodika těchto výzkumů, kdy je respondentu předložena baterie jmen vybraných politiků, čímž agentury rozhodují o tom, jaký politik bude v mediálním a veřejném prostoru. Svým způsobem je to mechanizmus konzervování politického establishmentu.

Jak však občané hodnotí jednotlivé politiky, když většina populace si není vědoma svých politických zájmů?  Normálně by měl občan hodnotit politika podle jeho  působení a zda a do jaké míry je toto působení v souladu s jeho politickým zájmem. Např. při parlamentních volbách by měl volit ČSSD a Milana Chovance  podle toho, zda jimi zřízené „orwellovské ministerstvo pravdy“ je jeho politickým zájmem“. Při absenci reflexe politických zájmů stoupá význam médií, která vnášejí do společnosti falešná kritéria a implementují je voličům pro hodnocení politiků. Minimálně 40% populace není schopno si vytvářet vlastní názor na základě kritické analýzy a konfrontace politika s vlastním politickým zájmem a tento faktor opět posiluje roli médií.

Tyto procesy lze ilustrovat na konkrétním příkladě. Dlouhodobě se v žebříčcích preferencí a důvěry, sestavených na základě výzkumů, na vrcholu žebříčku vyskytuje ministr obrany Martin Stropnický. Když však porovnáme jeho pozici v žebříčcích s jeho ministerským působením, nacházíme velkou diskrepanci. Jeho úřadování je žalostné a pokud vystupuje v delších diskusních a publicistických pořadech, zřetelně se projevuje jeho intelektuální a vzdělanostní deficit. Odkud se tedy bere jeho obliba?

Působení Martina Stropnického ve společnosti lze vnímat jako schizofrenní. Na jednu stranu působí jako politik ve funkci ministra, na druhou stranu působí jako herec, především televizní. Z televizních obrazovek vchází pravidelně do českých domácností v postavě úžasného detektiva Ivana Tomečka z detektivního seriálu Kriminálka Anděl. Velká část populace více času vnímá výrazného detektiva než ministra a v podvědomí diváků probíhají zvláštní magické operace mediálního věku, v nichž nejdříve dojde ke sloučení postavy reálného bizarního politika s mediální postavou úžasného a oblíbeného detektiva. Následně je reálná postava překryta vlastnostmi mediální postavy úžasného detektiva.


Komu taková mediální transmutace přijde vykonstruovaná připomínám, co se stávalo hercům z oblíbeného seriálu Nemocnice na kraji města. Na Miloše Kopeckého se obraceli lidé se žádostí, aby jim napsal recept, Josef Vinklář v roli MUDr. Cvacha se v reálném životě potkával s pohrdáním a s nenávistí. V dřívější minulosti herec, který ztvárňoval postavu Lomikara, se vůbec nemohl  objevit na Chodsku.

V informačním a mediálním věku je realita něco jiného než byla v epochách orální a gramotné kultury. Běžně dochází k oscilaci a k překrývání reality přirozeného světa s mediální a virtuální realitou. Základ politické kariéry Ronalda Regana byl nepochybně v jeho mužných kovbojských rolích a v přenosu těchto postav do reálného politika z vědomí diváka do vědomí voliče. Také čerstvě zvolený americký prezident Donald Trump zaútočil na vrchol politiky ze showbyznysu, když roky pronikal do amerických domácností prostřednictvím obrazovek a vlastního televizního pořadu.

V našich žebříčcích preferencí je tedy spíše detektiv Ivan Tomeček, než ministr Martin Stropnický. Občas se objevují úvahy, že Martin Stropnický by mohl za Hnutí Ano kandidovat na funkci prezidenta. A je třeba přiznat, že by nebyl bez šancí, ovšem za předpokladu specifického cíleného předvolebního chování. Specifičnost by spočívala v tom, že svým chováním  by musel co nejvíce nechat na voliče působit detektiva Ivana Tomečka a ministr by musel přejít víceméně do ilegality. Každá předvolební debata by mohla aspirace na funkci zhatit, protože by potlačila image detektiva Ivana Tomečka a upozornila na intelektuální a vzdělanostní deficit reálného politika. Věcně spravedlivé by však bylo současně volit i scénaristu a režiséra Kriminálky Anděl.

V předvolební kampani největší riziko představuje politik sám. V poslední presidentské volební kampani to prokázal Karel Schwarzenberg. Po mediální tsunami v jeho prospěch šly jeho volební preference prudce nahoru a možná by dnes byl presidentem, kdyby se nepokoušel zpívat českou hymnu a v primetimu v pořadu Václava Moravce neprohlásil, že Eduard Beneš by měl být za poválečné dekrety souzen.

Je s podivem, že když systémovou výhodu ministra-herce v politické soutěži umožňuje volební zákon a zákon o politických stranách, nereagují na tuto nekalou soutěž ostatní politici. Možná je to tím, že si to ani neuvědomují.

Petr Sak