Svátek má: Svatava

Politika

Velikost textu:

Maršál Radetzky jako významná osobnost sudetských Němců

Maršál Radetzky jako významná osobnost sudetských Němců

Karel Schwarzenberg se již delší dobu pokouší přesvědčit veřejnost, že se má na Malostranské náměstí vrátit památník Radetzkého, který byl v roce 1919 odstraněn podle zákona Československé republiky namířeného proti památníkům a znakům Rakouské monarchie.

Mojmír Grygar
14. dubna 2021 - 06:20

Při této příležitosti stojí za zmínku, že skupinu hasičů, kteří několik dní po vyhlášení samostatnosti odstranili Mariánský sloup ze Staroměstského náměstí, nemotivoval okamžitý rozmar, ale Masarykovo heslo „odrakouštit!“. Sloup neměl prvořadý katolicko–náboženský, nýbrž politický smysl: oslavoval vítězství trůnu a kropenky nad českým kacíři, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Důvody, které dnes vedou iniciátory obnovení Radetzkého sousoší, jsou v podstatě tytéž, které inspirovaly katolické aktivisty, aby založili spolek na obnovu Mariánského sloupu. I tu hrají vojenské dějiny hlavní roli: Matka boží tu vystupuje jako zástupný symbol vítězství nad kacířskými Čechy. Tím, že se vzdávala čest za šíření katolicismu a germanizace světici nejsvětější, mělo mnohem větší symblickou váhu, než kdyby se na náměstí, které hrálo v dějinách národa nezastupitelnou roli, objevil pomník nějakého maršála nebo císaře – to by nemělo tu váhu.
   
Karel Schwarzenberg jde na věc ze strany, kterou považuje za rozhodující – útočí na vlastnecké city veřejnosti, prohlašuje, že jde o velikou osobnost českých dějin; předpokládá, že občany odrazuje to, že polní maršálek byl Němec. Nedá si vymluvit, že

Radetzky nikdy nebojoval za českou věc, vždy byl věrným bojovníkem za rakouský trůn a jeho nehynoucí zásluhou bylo, že potlačil revoluci roku 1848, symbol touhy evropských  národů po svobodě a spravedlnosti, po společenském řádu, který by umožnil měšťanstvu a širším vrstvám účast na vládě. Právě za tuto krvavou práci rakouská  vrchnost rozhodla postavit Radetzkému památník. Kdo spočítá, kolik vojáků různých národností muselo zemřít na bojištích, než mohl Karlův předek Felix Schwarzenberg rázně ukončit neutěšený stav monarchie a nastolit tuhý policejní režim známý jako „čas za živa pohřbených“?
   
Na otázku, zda byl Radetzky Němec, nebo Čech, jednoznačně odpověděla reprezentativní publikace velkého formátu Das Böhmen und Mähren Buch, vydaná v roce 1943 v Praze, Amsterodamu, Berlíně a ve Vídni. Zvlášť výmluvná je dedikace uvedená v čele knihy: „Všem, kteří během staletí padli za německé země Böhmen und  Mähren, kteří prolili krev za bytí a velikost Říše. Jejich hrdinství bylo v těchto dnech korunováno obětí Reinharda Heydricha, jehož krátké, ale nezapomenutelné působení je zárukou toho, že vlajka Říše bude nad Pražským hradem vát navěky.“                       

Kniha obsahuje téměř třicet studií politiků a univerzitních odborníků, stovky fotografií a seznam sto šesti významných postav z českomoravského prostoru. Mezi slavné politiky a vojáky je zařazen také Josef Radetzky, hrabě z Radetz, „polní maršál a vojenský guvernér v severní Itálii, který se v letech 1788 až 1857 zúčastnil všech vojenských podniků monarchie“. 



Ale bez významu není ani charakteristika Felixe, knížete ze Schwarzenbergu, umístněná na téže straně: „V listopadu 1848 byl povolán do čela nového rakouského ministerstva. Revolucí otřesenou moc monarchie obnovil tím, že ve vnitřní politice v březnu 1849 vnutil (okroyierte) novou ústavu, potlačil italské a maďarské povstání a v zahraniční politice se postavil proti snahám Pruska o maloněmeckou Unii. Silvestrovským patentem 1851 učinil z Rakouska jednotný, přísně centralizovaný stát.“
   
Radetzky a Felix Schwarzenberg se narodili v Čechách, ale byli do morku kosti oddáni rakouské monarchii. Pokusy hovořit o Radetzkém jako o českém vojevůdci nemá dnes jiné zdůvodnění, než rehabilitovat Rakousko, ukázat monarchii v příznivém světle, líčit ji jako stát, ve kterém se slovanským národům, zejména Čechům, žilo dobře a neměli důvod zakládat samostatný stát.

Proto se návraty symbolů rakouské monarchie maskují jako svého druhu náprava křivd spáchanými předchozími režimy. Jedna taková křivda se týká také Radetzkého – Češi by prý měli být rádi, že mají tak slavného vojevůdce, který předčí samého Žižku, ten totiž nevelel žádné regulérní armádě, ale jen neprofesionálním vzbouřencům (lůze?).

Citovaná charakteristika Radetzkého v knize o sudetských Němcích končí poznámkou, že na počest polního maršála složil slavnostní pochod Johann Strauss. Pokud se podaří třicetileté mytí českých mozků zúročit, tento řízný pochod bude bezpochyby doprovázel návrat pomníku na místo, kam První republika postavila sochu velikému francouzskému příteli českého národa historiku Ernstu Denisovi. Podle Karla Schwarzenberga a jeho stoupenců Denisova socha nechť odpočívá v lapidáriu – on totiž vystupoval na obranu českého národa proti rakouské monarchii, jako Masarykův přítel dobře znal smysl hesla o překonání neblahého dědictví černo–žluté monarchie, a to se dnešním austrofilům vůbec nehodí do krámu.    

Myslím, že by měl být přijat zákon zakazující místním výborům či radám rozhodovat o pomnících na místech, jejichž význam z pohledu dějin se stává celonárodním. Týká se to Malostranského náměstí, jako Staroměstského, Vyšehradu, Hradčan ap. I v jiných městech jsou taková místa. Ale kdo se chopí návrhu takového zákona? Je to bída i toho, čemu se říkalo či říká levice.   


(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)